Jednou z věcí, na které nejsme jako Češi zvyklí, je permanentní úsměv na tváři Australana. Ať příjdete kamkoli, všude jste vítáni pozdravem "Hi, how are u?" a ústy od ucha k uchu. Zpočátku mi to přišlo přehnané a zbytečné,ale časem si člověk zvykne a dojde mu, že je to celkem hezký způsob jak započít konverzaci s úplně cizím člověkem; nestát mlčky v bance nebo v obchodě,ale prohodit pár slov a počasí, práci,...Všichni s vámi soucítí, když řeknete, že vám dnes zrovna není dobře "Oh no, I'm so sorry to hear that. That must be a hay fever. Better to see the doctor if you're still sick." Všichni vás obdivují "Oh, what a lovely hat!", až si někdy říkám, jestli to myslí vážně. Je to jen zdvořilé gesto, ale upřímně, lichotí vám, i když víte, že až taková pravda v tom nevězí.
Na druhou stranu pro neaustralana (Čecha) to může být pěkný šok nutit se do úsměvu, když vám do něj zrovna není. Každopádně někteří z nás pochopí a zpívají píseň, koho chleba jí. Jsou ale i výjimky, na které narazíte v obchodech, kde pracují Češi a Slováci. Na první pohled poznáte, že dotyčný nebo dotyčná není Australan a podle přízvuku a tónu v hlase si můžete jen domýšlet. Ano, je to Čech, to jsem si myslela hned. Kyselé obličeje, které ze sebe loudí "povinné" konverzační fráze vám náladu tak akorát zkazí.
Nedávno mi jedna cizí maminka v parku nabídla noviny s tím, že je má už přečtené a jestli je nechci. Když se nad tím tak zamyslím, i přesto, že Sydney má něco kolem 4 mil. obyvatel, jsou Australané lidštější. I když na ulici oslovíte cizího člověka, nemusíte se bát, že vás ve spěchu odbyde a vy skončíte jako kůl v plotě mězi lidmi, kteří se tváří, že nic nevidí a neslyší. I v případě hloupého rozdávání letáků vám drtivá většina dotázaných slušně a s úsměvem odvětí:"No, thanks."
A proto se domnívám, že i ty kyselé ksichty stojící za přepážkami v obchodě vydělávající si dolary na vlastní obživu a studium, by se měli přičinit a naučit se chovat tak, jak se chovají i Australané. Je sice hezké, že prodavačka zahlásí "How can I help you?" jako by měla za chvíli umřít, nicméně slova nejsou vše, milí brigádnící. A i když se to zdá být trochu pokrytecké, společenská etika jako věda byla vynalezena právě za účelem společenským a úsměv k ní rozhodně patří.
Přátelé se ptají "Chceš v tý Austrálii zůstat?", a já vám povím, že po stránce společenského chování se za sebe jako za Čecha občas i stydím při vzpomínce na to, jak česká prodavačka v jednom českém supermarketu nebyla ani schopná v angličtině vysvětlit zákazníkovi, že u této přepážky platit kartou nelze a tvářila se jako vítěz. Česky a s ironií v hlase osočovala zákazníka, že je snad blbej.
