KOHO JEDNOU HAD UŠTKNUL, I STOČENÉHO PROVAZU SE BOJÍ

Prohibice. Člověk by řekl, že něco takového je slovem zapomenuto a činem neskutečno. Bohužel lidé jsou tvorové toužící po penězích a jsou schopni jít přes mrtvoly. Ostuda jak hrom, 23 mrtvých, újmy na ziscích kvalitních českých prodejců a vyšetřování, které nebere konce. Jedním slovem šok. Černá kronika se každodenně plní novými a novými případy a vy si na druhém konci světa říkáte, že vaše drahá rodná hrouda má velké trable...Že je to vážné, že jsou možná v ohrožení vaši známí, vaše rodina. Jak moc vážné to je a jakým způsobem vám celou situaci zprostředkují média?

Mnoho lidí neaustralanů si myslí, že pokud vlezete v Austrálii do moře, jste okamžitě vystopováni  a sežráni žralokem. Mnoho lidí si také myslí, že red back spider je smrtelně jedovatý a šance, že na něj šlápnete, je téměř stoprocentní. Mnozí lidé si totiž myslí, že Austrálie je jedna velká divočina a typický Australan vypadá jak ten z filmu Krokodýl Dundee. A já se tomu upřímně nedivím. Když zalistuju na českém zpravodajském serveru, tak zpráv o Austrálii je zaprvé pomálu a za druhé nic moc zajímavého se z nich nedozvíme. Je sice pravda, že novinek o žralocích moc nepřibývá, protože šance, že vás sežere žralok je malá, ale co jiného byste si taky přečetli? Zajímá snad někoho, že letecká společnost Qantas jde k Emirates nebo že australská poslankyně chce imigranty naučit pužívat deodorant? Mě tedy ne. Daleko víc mě osloví článek, že v Austrálii po srážce kamionů pršely ovce, že korálový útes bude největší podmořskou rezervací, že domorodci budou uznáni jako první obyvatelé. Ale to je jistě otázkou priorit a zájmu. Pokud jste tedy stejného čtenářského "vyznání" jako já, co vám zprávy o Austrálii napovídají?

A teď se vraťme na samý začátek. Jak česká prohibice zasáhla Austrálii? Nijak. Nikdo nic netuší, nikdo o tom neví. Proč taky. Přímo se nás to netýká, proč bychom si s tím měli lámat hlavu. Jak to ale vnímají místní krajané? "Hustý, co? To je fakt vážný. Už vyhlásili i prohibici! Mamka říkala,... Táta povídal,.." Jaký guláš z toho asi může vzniknout? Před prohibicí byste si na vlakáči s nějakým místním sranda pánem dali štamprdličku na zdraví, abyste mu udělali radost a sebe příjemně naladili na celodenní výlet. A co dnes? Dáte si? Věříte, že je vše řádně zkontrolováno a ověřeno?

BEZ KOMENTÁŘE

Nedávno jsem se dočetla, že Sydney je městem, které se nebojí vyjádřit svůj módní apetit a lidé v něm žijící jsou v oblékání spontánní. Skutečně je tomu tak a nevěřili byste, jak osvobozujícíi tento způsob života je. Ovšem stane se, že i přes snahy být Australanem tělem i duší, jisté věci nepřehlédnete.

Včera jsem procházela obchodním centrem Harbour side, které se o víkednu plní všelijakými maškarami a modely. Mému pohledu neunikla skupina šesti dam, které neměly metrák, ale dva, a v minisukních si to kráčely do centra dění. Vesele a společensky naladěny by v Čechách bez komentáře rozhodně nezůstaly.

Tento přírodní úkaz mne nenechal chladnou a zamyslela jsem se nad tím, jak obecně my Češi řešíme zbytečnosti a trávíme nad nimi příliš mnoho času. Nervujeme se kvůli zmeškanému spoji, který v kanceláři nastartuje vašeho nadřízeného, bojíme se, v jaké náladě zastihneme úřednici na poště, nemůžeme spát kvůli zítřejší organizaci narozeninové party, …Protože všechny vyjmenované situace spustí řetězec komentářů.

“Jakto,že ti ujel autobus? Tak snad vstanu dřív, abych to stihnul, ne? Co kdyby přišla kontrola?”

“No?.....Tak to jste měl přijít dřív, za deset minut  zavíráme, tohle je záležitost na půl hodiny. Já to teda s váma vyřídím, ale je to teda naposled.”

“Co když nebudeme mít dost chlebíčků? Co když přijede ještě pan X, kterej se nesnáší s panem Y. No, jestli se Z opije, tak to nevim, co budeme dělat.”

Netvrdím, že všichni Australané jsou stejní, ale z pohledu Čecha, žijícího na území Austrálie dva roky, musím konstatovat, že uvedené situace by tu zůstaly bez komentáře. Ne nadarmo se říká, že v Austrálii je vše “take it easy”. Skutečnost je taková, že se člověk přestane zabývat zbytečnostmi a získá tím spoustu času. Začne brát věci s nadhledem a rozvahou, nevidí svět tak černě a myslí optimisticky. Když se něco nepovede, tak se to nepo…

Čistě ze zvědavosti sleduji české pořady, abych se inspirovala pro další možné porovnání národu českého a australského. Například taková Výměna manželek je skutečně vzorným opakem australských rodin. Matky, které jsou tři roky na mateřské, řeší úklid, úklid, úklid. V Austrálii je placená mateřská dovolená pouze 7 měsíců. Poté začínají děti chodit na pár dní v týdnu do soukromých jesliček a maminky pracují na půl úvazku. Tři roky strávené přemýšlením, zaobíráním se prachem a tím, jestli Pepíček bude chodit dřív na nočníček než sousedovic Martinka, protože jinak by to byla asi ostuda a museli bysme to s tátou probrat u televize.

To, co mě ale nejvíc dokáže vytočit, je česká politická scéna. V Austrálii si z politiky střílí kdekdo. Špičkování politiků v parlamentu je běžné i tady stějně jako otevřená rivalita s občasným vtipkováním na stranu opozice. Co ale v životě nedokážu odpustit českému politickému systému, je drzost zkorumpovaných politiků – zlodějů a lhářů, kteří se důvěřivému člověku dokáží podívat do očí, omlouvat  své “šlápnul jsem vedle”  a co víc, v politice zůstat. Nejen v Austrálii, ale určitě i jinde ve světě, se tyto přečiny zdržují komentáře, odevzdá se mandát a odchází se. Co na tom ještě chcete komentovat?  Už se stalo, netřeba vymýšlet konspirační teorie. Divadlo skončilo, opona spadla.

Přiznávám, že mé názory a fakta jsou čistě lidová a nepodložená. Jde jen o lajcký pohled na to, jak se asi žije tam a tady.

DOČKEJ ČASU JAKO HUSA KLASU

Ať už je Austrálie sebevíc krásná, jedno se jí musí upřít. Je příliš uzavřená do sebe a jen sebe také v jistých ohledech vidí. To, nad čím se momentálně zamýšlím, je strategie, jak obelhat místní a dostat se konečně k práci, která by odpovídala mému vzdělání a praxi. Vzhledem k tomu, že to bude brzy již druhý rok, co se probíjím městem Sydney, uvažuji jak moc jsou Australané rasisti a v čem tkví jejich ochrana zaměstnání vůči cizinci.

Když jsem rozesílala životopisy s nadějí, že mi pečení holubi budou lítat sami do pusy po prvních pár týdnech, musím uznat, že jsem byla hodně naivní. Dnes už vím, že bez lží a přetvářek to nepůjde. Je sice krásné, že si člověk s pomocí googlu vytvoří excelentní životopis, nicméně jeho šance stále nepřicházejí. A tak zkouší...Co se jim tak asi na mém životopisu nezdá? Hmm... Určitě typ víz. Vymažme ho tedy a počkejme, co se stane. Nestalo se nic. Ani za týden, ani za dva týdny. Zkusme tedy z asistenta udělat recepční a univerzálního poskoka pro všechno, aby se šance ve škále nabídek prací zvýšily a mohli jsme si vybírat. ... No, ani to nepomohlo. Tak v čem ten háček vlastně vězí? ZMĚNÍM SI JMÉNO!!! Nevím sice, jaký je australský postoj ke jménům s příponou OVÁ, ale vzhledem k nulovým rekacím patrně záporný. Jinak už si to vysvětlit neumím. A tak se z mého životopisu stává soubor těch nejbrilantnějších dovedností, schopností a zkušeností na pozici administrativně recepční podpory, která z prdu udělá kuličku, náležitě ji orazí a pošle třeba i na Madagaskar a která rozhodně není OVÁ.

Po posledním pohovoru, na kterém jsem splňovala i tu nejtitěrnější podmínku a byla jsem údajně nejlepším kandidátem, jsem nabyla názoru, že pokud nemáš praxi z Austrálie, jako by jsi nebyl. I kdybys pracoval deset let v Americe, dvacet let v Evropě, Austrálie je ve většině případů zemí pro sebe samou. Na druhou stranu ale musím uznat, že místní lidé jsou od zbytku světa tak různí, že by jim zpruzelý prodavač odloudil zákazníky a otrávená recepční, na které jsem zvyklá z Čech (až na výjimky), odehnala i psa. A jejich společná politika NEBRAT někoho bez praxe v Austrálii je až neuvěřitelně nepropustná.

A proto nezbývá než čekat na ten klas, který ač přes klamný životopis, jednou dorazí a i Čech dokáže místním, že se poučil, nabil si a prošel,... protože česká povaha nezná mezí.

KOHO CHLEBA JÍŠ, TOHO PÍSEŇ ZPÍVEJ

Jednou z věcí, na které nejsme jako Češi zvyklí, je permanentní úsměv na tváři Australana. Ať příjdete kamkoli, všude jste vítáni pozdravem "Hi, how are u?" a ústy od ucha k uchu. Zpočátku mi to přišlo přehnané a zbytečné,ale časem si člověk zvykne a dojde mu, že je to celkem hezký způsob jak započít konverzaci s úplně cizím člověkem; nestát mlčky v bance nebo v obchodě,ale prohodit pár slov a počasí, práci,...Všichni s vámi soucítí, když řeknete, že vám dnes zrovna není dobře "Oh no, I'm so sorry to hear that. That must be a hay fever. Better to see the doctor if you're still sick." Všichni vás obdivují "Oh, what a lovely hat!", až si někdy říkám, jestli to myslí vážně. Je to jen zdvořilé gesto, ale upřímně, lichotí vám, i když víte, že až taková pravda v tom nevězí.

Na druhou stranu pro neaustralana (Čecha) to může být pěkný šok nutit se do úsměvu, když vám do něj zrovna není. Každopádně někteří z nás pochopí a zpívají píseň, koho chleba jí. Jsou ale i výjimky, na které narazíte v obchodech, kde pracují Češi a Slováci. Na první pohled poznáte, že dotyčný nebo dotyčná není Australan a podle přízvuku a tónu v hlase si můžete jen domýšlet. Ano, je to Čech, to jsem si myslela hned. Kyselé obličeje, které ze sebe loudí "povinné" konverzační fráze vám náladu tak akorát zkazí.

Nedávno mi jedna cizí maminka v parku nabídla noviny s tím, že je má už přečtené a jestli je nechci. Když se nad tím tak zamyslím, i přesto, že Sydney má něco kolem 4 mil. obyvatel, jsou Australané lidštější. I když na ulici oslovíte cizího člověka, nemusíte se bát, že vás ve spěchu odbyde a vy skončíte jako kůl v plotě mězi lidmi, kteří se tváří, že nic nevidí a neslyší. I v případě hloupého rozdávání letáků vám drtivá většina dotázaných slušně a s úsměvem odvětí:"No, thanks."

A proto se domnívám, že i ty kyselé ksichty stojící za přepážkami v obchodě vydělávající si dolary na vlastní obživu a studium, by se měli přičinit a naučit se chovat tak, jak se chovají i Australané. Je sice hezké, že prodavačka zahlásí "How can I help you?" jako by měla za chvíli umřít, nicméně slova nejsou vše, milí brigádnící. A i když se to zdá být trochu pokrytecké, společenská etika jako věda byla vynalezena právě za účelem společenským a úsměv k ní rozhodně patří.

Přátelé se ptají "Chceš v tý Austrálii zůstat?", a já vám povím, že po stránce společenského chování se za sebe jako za Čecha občas i stydím při vzpomínce na to, jak česká prodavačka v jednom českém supermarketu nebyla ani schopná v angličtině vysvětlit zákazníkovi, že u této přepážky platit kartou nelze a tvářila se jako vítěz. Česky a s ironií v hlase osočovala zákazníka, že je snad blbej.

ŠATY DĚLAJ ČLOVĚKA

Jak to tak bývá, člověk - žena ani na druhém konci světa nezapomíná na staré dobré nakupování. Sydney, protkaná škálou rozdílných kultur a stylů, se svými slevami vybízí téměř ke každodenní pastvě. A vzhledem k tomu, že módní diktát udává Evropa, mám takový pocit, že jsme tady, u protinožců, trochu za opicemi. Na to, co si v létě dopřávají "tam nahoře", musíme ještě pár dní počkat. Nicméně, je z čeho vybírat i teď v zimě, a proto to, co mohu nakoupit dnes, neodkládám na zítřek. Současná móda v Sydney by se dala shrnout jako těžko definovatelná. U dobře oblékaných australanů se objevuje britský street styl, úzké džíny a kalhoty, kostkované košile; u žen převládají pastelové barvy sem tam příjemně rozbité sytě barevným doplňkem. Pokud ale uskutečníte celodenní procházku městem Sydney, zjistíte, že utříbený styl a systém v místní módě neexistuje.

Ráno například patří "havranům". Saka, obleky, kravaty, sukně, kostýmky. Vše víceméně sladěné do černobílé, hnědé, šedivé. Uniformita v Austrálii je přísně dodržována jak ve školách tak ve firmách. Kromě neformálních pátků je každý tedy hozen do gala. Odpoledne se setkáte s turisty ověšenými fotoaparáty, kteří na základě zeměpisu vždy soudí, že v Austrálii je teplo za každého ročního období.
Páteční a sobotní večery pak patří promenádám, které nemají v Čechách obdoby. Kratičké šaty a vysoké podpatky, čelenky, kloboučky,... Opravdový nezvyk, někdo by řekl nevkus. Někdy skutečně přemítám o tom, jak moc se modely blíží genialitě a jak kýči. Pak si ale vzpomenu na Sex ve městě a musím uznat, že je tu každý tak uvolněný a svůj, že má v jistém módním slova smyslu pravdu.

From Britten

Sportsgirl model, který ale na ulici nepotkáte. Na to jsou Australané příliš konzervativní.

Sportsgirl šaty - daleko typičtější outfit. Nenápadný, ale velmi elegantní.

FARMER HLEDÁ WIFE

Počet pořadů převzatých ze zahraničních kanálů se dnes pohybuje v desítkách, ne-li stovkách. Diváci je milují a někteří možná ani netuší odkud vítr vane. Kde mají svůj původ pořady jako Kolotoč, Riskuj nebo Videostop skutečně nevím, tipuji že v USA. Musím uznat, že některé kopie se zdařily a české televize je dokázaly bravurně zpracovat, nicméně jsou i takové, které se mi příčí a jejichž předchůdce nacházím právě na australských televizních kanálech.

 Profláknutou, nicméně velmi zdařilou kopií, je dle mého názoru Ano, šéfe! Pořad Gordona Ramsaye je vyloupený jen v myšelnce zřídit v českých restauracích pořádek a vzhledem k povaze hospod, jejich majitelů  a Polreicha si pořad zachovává vlastní ráz a je nadmíru originální. Do Austrálie jsme dorazili právě v momentě, kdy na televizi Prima začíná běžet pořad Na Nože, na australském kanále TEN končí další řada úspěšného pořadu Master Chef. Nacházíme podobnosti, spíše totožnost, a něco nám začíná vadit. Česká verze je až příliš podobná té australské. Stejný scénář a, co je snad nejhorší, stejně volená slova. Ovšem českou povahou se opět dostáváme mimo australskou půdu a sledujeme taktiky a  vzájemné útoky kuchařů, jejich soutěživost a nevraživost.  V tom je to všechno jiné a potvrzujeme si, že ač se snažíme vyrovnat zahraničním scénářům, Češi si k sobě cestu vždycky najdou… A je to pro ostudu. Vzájemná podpora australských soutěžících se u nás mění na „Ty vole,ta tady nemá co dělat. Ani to není kuchařka. Tenhle pořad je jen pro kuchaře.“

<><><><> <><><><> <><><><>

Australský farmář hledá ženu

Vrcholem pyramidy a odvahy české televize je ovšem interpretace pořadu The farmer wants a wife. Převzít myšlenku, jejíž základem je život australských farmářů daleko od civilizace (někdy až 400km od nejbližšího města), a zasadit ji do českých luk a hájů; do vesnic , kde místní Pepíci bydlí s rodiči nebo jsou to staří kozlové. Skutečně pobavení hodná škála účinkujících, kteří neoplývají ryze čistými city jako nesmělí Australané hledající pravou lásku a ne pouhý sex. Postarat se o stádo koní, ovcí, zvládnout odloučení od rodiny, která bydlí stovky kilometrů od ranče, žít v úplné izolaci od města, to je skutečně velká oběť. Jakou oběť ovšem do pořadu přinášejí české soutěžící?

<><><><> <><><><> <><><><>

Český farmář hledá ženu

Farmář hledá ženu je výsměch soutěžícím dívkám, které možná přijely za pravou láskou a našly opět podlé  české chlapy, kteří se ženit nechtějí, nejsou si jistí, co vlastně v pořadu hledají, jsou vypočítaví, mají vlastní režim a víceméně ani o žádnou ženu nestojí.

Netvrdím, že se v australské verzi všichni zamilují a jsou štastni ever after. Na druhou stranu ale nutno podotknout, že Australanky nemají šanci sednout na vlak a vyplakat se na rameno mamince nebo kamarádce, která bydlí „za rohem“.

GOOD NIGHT,MRS. VAGINA

Lidé narození ve znamení střelce jsou prý talentovaní učitelé. Ač jsem se učitelkou nikdy stát nechtěla, můj osud mne vždycky k dětem nějakým záhadným způsobem zavedl. Pedagogické vzdělání a talent byly tedy i v Sydney mým odrazovým můstkem k nalezení práce. Šťastně jsem se tím pádem vyhla “špinavé práci” a zajistila si místo v rodinách jako nanny.

Možná jsou všechny rodiny na světě stejné, možná ne. Jako každodenní pozorovatel však mohu srovnávat rodinu, ve které jsem vyrůstala a ve které vyrůstali mí čeští známí s rodinami dnešními, australskými. O tom, že dítě je hlavou současné rodiny (a možná ani nemusí být australská), jsem se přesvědčila za velmi krátkou dobu.

„Seane, udělej si domácí úkol.“ Následuje reakce odchod z místnosti. „Tak to vidíte,“ omluví se maminka.  

„Nebudu jíst přílohu s hlavním jídlem na stejném talíři. Vždycky chci jídlo naservírovat odděleně.“

„Já to takhle jíst nebudu, nechci brokolici.“ Aha,brokolici jí vlastně jiný sourozenec, ty jíš květák.

„Uááááááá!!!!“ Aha, rozkrájela jsem housku na plátky a ona se měla servírovat celá, dnes vyjímečně.

Možná jako nerodič nevidím věci tak, jak ve skutečnosti jsou. Možná jako rodič bych své dítě milovala natolik, že bych ho v jeho rozmazlenosti a panovačnosti podporovala a skákala bych tak, jak ono píská. A možná jsem příliš kritická, když vidím děti jako panovačné a rozmazlené. Možná takové nejsou a jsou jen jiné, než jsme byly my.

Každopádně nejsem rodič a děti mě nekdy dohánějí k šílenství.Na druhou stranu ale křik a pláč střídají velice vtipné momenty.

„Kdepak jsi?“

Ve skříni. Já jsem se tady vyčůrala.

„Aha, a pročpak jsi mi neřekla, že potřebuješ na záchod.“ Vlastně už na záchod chodit umíme.

Já jsem se bála toho lva.

Lev, který ve znělce uvozuje film Čaroděj ze Země Oz a lev z filmu Čaroděj ze Země Oz, který snad všechny australské děti milují. Stále opakují SCARY, SCARY, ale nakonec šoupnou DVD do přehrávače a koukají na něj třeba dvakrát denně. A jelikož dětská pozornost trvá jen několik minut, film se vypne a zase pustí od začátku. Prvních pár minut z Čaroděje ze země Oz znám již nazpaměť a ta krásná píseň Over the rainbow se pro mne stává nesnesitelnou. Navíc, jak jsem také zjistila, jedna holčička, která je jedináčkem, si ráda povídá a i přesto, že film viděla snad už asi stokrát, se stále ptá: Co se stane? Kam jedou? Koho hledají? Zkuste si na sobě a pak mi povíte, jak unavující to pro vás bylo a jaké odpovědi z vás nakonec vylezly.

Nedávno jsem se po přečtení pohádky s dětmi loučila se slovy:

„Good, night, kids.“

Good night, Mrs. Vagina.

Ten chlapec ve svých 6 letech spěje do puberty. Copak mi asi řekne příště?

CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ, KE STÁRU JAKO KDYŽ NAJDEŠ

Jednou z nejkrásnějších věcí , když jste v zahraničí, je prožívání povahových rozdílů jednotlivých národostí.  Japonci se vám při pozdravu a omluvě klaní, Korejci neumí pít a Češi se stydí za Čechy.

Charakter Čecha, i když se tato nálepka některým příčí, v sobě nezapřeme a já jsem jen zvědavá, jak dlouho mi bude trvat, než ho v sobě potlačím a budu se cítit více Australanem. Přesto, že většina mých známých je na svůj původ hrdá, jsou mezi nimi i tací, kteří své spoluvlastence odsuzují za to, že nám kazí dobrou českou pověst, nebo se s nimi jen nechtějí vídat. Na kolik je tedy pravý Čech Čechem a které povahové vlatsnosti jsou už nadstandartní?

V porovnání s Australany cítím, že jako Čech jsem se v mládí naučila využít všeho a všech ku prospěchu svému. “Už nemůžeš? Nevadí, jez, když jsi za to zaplatila nebo když je to zadarmo.”

Minulý týden jsem šla přítelovi do obchodu vyměnit spodní prádlo. S účtenkou a trenýrkami v ruce jsem si vzala z ramínka větší velikost a zamířila ke kase, kde jsem jak ty menší tak ty větší trenýrky předložila prodavačce. Co ale napadlo mého přítele, když se ptal, jak výměna proběhla? “Tos tam klidně mohla přijít bez trenek jen s účtenkou, vzít dvoje z ramínka a přijít ke kase jako že jsi ty jedny koupila a jdeš je vyměnit. To jsem mohl mít dvoje, jestli tě nikdo ani nekontroloval u vstupu.”

Dalším objevem, na který přišla jedna známá z Čech, která tu už žije 8 let, bylo, že pokud si chceš něco koupit a zdá se ti to drahé, můžeš u kasy říct, že cena na regále je nižší. Nikdo nic nekontroluje a na nic se neptá, zvláště, když jsou povánoční slevy a v obchodě se tvoří fronty. Následuje veliká omluva a tričko, které kasa ocenila dvaceti dolary, můžete mít za polovic.

Nedávno jsem  na internetu četla článek o tom, jak jedna redaktorka šla do Alberta nakoupit dva dorty na základě letáku informujícího o akci dva za cenu jednoho. Na základě špatného označení v obchodu si ale vzala jiný druh, který v akci nebyl. Kasa samozřejmě hlásí jinou cenu a redaktorka se zcela v právu pídí po chybě. Prodavačka však nakupující označí za lhářku a dorty naúčtuje za “správnou” cenu. V Austrálii by se vám omluvili a v žádném případě neobvinili z toho, že lžete. Pokud je cena na regále jiná, než ta, kterou je zboží kódově označeno, je to chyba obchodu, ne zákazníka. A za jak dlouho k tomu dospějeme v Čechách?

Pokud tedy budete v Austrálii a napadne vás jakýkoli způsob balamucení a zneužívání dobroty Australanů, jste patrně z Čech. Jenom v Čechách totiž prodavačka může obvinit nakupujícího z toho, že si vymýšlí a krade, protože moc dobře ví, jak by se zachovala ona. Možná se vám to bude zdát kruté, ale dejme si ruku na srdce...To, co jsme se naučili doma, tím se řídíme i venku.

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE

Ať už jsme se narodili v jakékoli rodině, bohaté či chudé, obecně platí rovnice, čím více máš, tím více si můžeš dovolit. To, že bez práce nejsou koláče, je obecná pravda, kterou nelze vyvrátit snad žádným příkladem. Pokud vezmeme v úvahu rodinu, která je živa ze sociálních dávek od státu, pak musíme uznat, že i její peníze byly vydělány prací někoho jiného. A to, že vypočítavost nezná mezí a že se „příživnictví“ toleruje, je věc druhá.

Co ale práce a koláče znamená pro mě? Není to jen práce jako taková, ale i škola a aktivity kolem. Koláč jsou peníze, známky a psychika. Pokud ta moje práce není naplněna, mé koláče dostávají hořkou příchuť a můj žaludek ztrácí apetit. Jak lehko člověk tady zjistí své životní priority a potřeby. Ze světa, kde mělo všechno hladký průběh, se dostane k nedostatku a samotě. Přijíždíte nabití ze světa, kde nic nechybělo, a netušíte, nebo spíš nepřipouštíte, že by se mohl život tak rapidně změnit. Možná to přichází s věkem nebo jsme povahově rozdílní. Osobně si myslím, že šok je pro lidské tělo nezdravým jevem a jeho léčení je na dlouhé lokte.

Práce jako taková je. Jen se musí člověk snažit, dozvíte se na každém rohu. Ale jaká? Zvykli jste si na jistý standard a ve svých skoro třiceti letech máte šlapat schody od zdola, když už jste byli skoro v polovině cesty nahoru. A tak sestupujete velmi pomalu, aby ten skok nebyl příliš velký a abyste mohli dál hlásat do světa, že jste stále hodni svého postavení a že vaše momentální práce je jen o trochu horší než jste měli v Čechách, ale lépe placená a vlastně vás i naplňuje…. Lhaní si do kapsy nelze dlouze trávit, a proto nastává psychický kolaps. Nic se nedaří, váš plat stačí na týdenní nájem a drobné na jídlo, studijní výsledky jsou nulové a aktivity kolem jakbysmet. Jelikož nejsou ani žádní přátele, nemáte nikoho, kdo by naslouchal a dusíte v sobě svůj propad na dno. Už nejste ani na posledním schodě, schodiště se oddaluje a horko těžko dobíhá. Kolem sebe máte „děti“, které plánují, co s načatým večerem a vy víte, že ten váš je jistý. Oni půjdou na bowling a vy si popláčete do peřin. Jste sami s myšlenkami o smyslu života, prázdnotě a vizi žádné budoucnosti. Nemáte nic a nic se z vás stává. Nemáte už sílu o věcech přemýšlet, protože jste už unaveni tím, že musíte dokazovat, jak   se máte dobře a všechno zvládáte, protože se přeci nesnížíte a nebudete škemrat o pomoc. To by bylo zklamání, které zkrátka nepřipustíte. A tak jen tupě zíráte do zdi, ve škole do knihy, nesmějete se vtipům a čekáte na konec světa, který je bohužel předvídán až na rok 2012.

A i taková je Austrálie…

POLÍVKA JE GRUNT

Podstatné věci, které se v nás často probouzejí až s přibývajícími léty, nás naučila rodina. Ač jsme v mládí odmlouvali a měli vlastní hlavu, musíme uznat, že maminka měla vždycky pravdu. Když nám uvařila pudink, nazdobila jej piškoty a jahodami a tvrdila, že po teplém a nevychlazeném pudinku nás bude bolet břicho, byla to pravda. A když nás tatínek okřikoval, že párek se nejí samotný ale s chlebem, přišli jsme časem na to, že i dnešní odborníci na výživu skutečně doporučují  dát si jeden párek s chlebem než deset bez chleba. Ale co když jsme začali stíhat své rodiče v jejich věku, chápat jisté věci, které jsme nechápali a porovnávat jejich dosažené úspěchy se svými?

Kdyby člověk nebyl tak zbrklý, mohl by zvážit plno možností a variant svého osudu. Zbrklý člověk zbrkle jí a pak si jídlo vyčítá. Zbrklý člověk zbrkle nakupuje. Nebaví ho dlouze zkoušet šaty a boty. Jedny se mu líbí, jedny si zkusí, přihodí ještě jiné, nevyzkoušené a opouští krám, i když předem ví, že tričko bude malé a boty o trochu větší.  Zbrklý člověk neváží slova a přemýšlí nahlas. Hodně a rychle pije, takže pokud s ním budete probírat něco důležitého v hospodě, můžete vsadit na nesourodý monolog volně pobíhajících myšlenek s téměř žádným vyústěním.  

Bez polívky nebudou naše chuťové buňky naladěny na další chod a žaludek nastartován. Naše tělo utrpí menší šok, když mu do staženého a hladového žaludku začneme soukat houskový knedlík. Navíc sníme více knedlíků než bychom chtěli, protože žaludek je prázdný a hlad má velké oči. Odbytý začátek tedy zaručeně není příslibem dobrého konce, a tak je vždycky lepší promyslet, jak naložíme s předkrmem.

V našem případě je polévkou příprava na dalekou cestu. Našetřené peníze, sbalené věci a oblečení, zajištěné bydlení.

Našetřit peníze tam, kde na vás na každém rohu vykukuje dobré jídlo a pití s příslibem krásně stráveného večera na zahrádce, je velice těžké. Vzdát se romantických večeří v pražských podnicích, drahých obědů a českého piva je téměř nemožné, když víte, že v kapse máte stále dost na útratu. Kdy začít? Zítra nebo už dnes? Často člověk nedokáže odhodit své zvyklosti ze dne na den, jelikož si nepřipouští, že požitky mohou zapříčinit nedostatek. Ať počítám, jak počítám, stále na tom účtu něco je. Ale bude to stačit? Na letenku a vízum snad ano, ale co dál? Nájem, záloha na byt, záloha na učebnice, doprava…?

Musíte kalkulovat tolik vzorečků a pravděpodobností, abyste v předkrmu neudělali chybu a připravili ho tak, aby vás dokázal dostatečně zasytit, než se dostaví další chod. Pokud ho neosolíte nebo nedochutíte, bude neúplný a špatný jako třeba skok z odrazového můstku. Nedokonalý odraz srazí vzdálenost i sebelepšímu lyžařskému skokanovi.

Jako studenti se ve škole setkáváme se spolužáky, kteří mají polívčičku zahřátou od maminky a tatínka. „Máte zaplacené učebnice?“ „Nevím, musím se zeptat tatínka.“

Osud podle mého názoru je a vždycky zapracoval. Za osud tedy považuji i smysl života a cesty, kterými se ubíráme. Někdo se holt narodí s polévkou předem navařenou a servírovanou v tom správném okamžiku, druhý musí veškeré suroviny shánět sám a naučit se polévku uvařit od základu. Ruku na srdce,  který z těch dvou má navrch.

Moji rodiče šetřili, šetří a šetřit budou, abychom se měli dobře a nešli do světa s holým zadkem. Jsou i tací rodiče, kteří mají svoji kasu, svoje peníze a vychovávají děti k práci, aby si vážily vydělaných peněz a do světa se vydaly připraveny se svými penězi, svojí kasou. V každém případě je dobré mít polévku předem nalitou a snědenou.

Se svou korunu neudržitelnou povahou začínám ale chápat, že možná existuje osudný kolotoč, který je příčinou všech navařených i nedovařených předkrmů. Pokud bych někdy nějaké děti měla, jsem si jistá, že peníze na výmysly a nesmysly si budou muset někde pořídit samy, protože já se svých nákupů nevzdám. A ony zas mohou mít povahu odlišnou, šetřivou… Jejich děti se pak tudíž budou těšit z peněz mých dětí a zálohu na učebnice v Austrálii budou ověřovat s tatínkem po telefonu.