BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE

Ať už jsme se narodili v jakékoli rodině, bohaté či chudé, obecně platí rovnice, čím více máš, tím více si můžeš dovolit. To, že bez práce nejsou koláče, je obecná pravda, kterou nelze vyvrátit snad žádným příkladem. Pokud vezmeme v úvahu rodinu, která je živa ze sociálních dávek od státu, pak musíme uznat, že i její peníze byly vydělány prací někoho jiného. A to, že vypočítavost nezná mezí a že se „příživnictví“ toleruje, je věc druhá.

Co ale práce a koláče znamená pro mě? Není to jen práce jako taková, ale i škola a aktivity kolem. Koláč jsou peníze, známky a psychika. Pokud ta moje práce není naplněna, mé koláče dostávají hořkou příchuť a můj žaludek ztrácí apetit. Jak lehko člověk tady zjistí své životní priority a potřeby. Ze světa, kde mělo všechno hladký průběh, se dostane k nedostatku a samotě. Přijíždíte nabití ze světa, kde nic nechybělo, a netušíte, nebo spíš nepřipouštíte, že by se mohl život tak rapidně změnit. Možná to přichází s věkem nebo jsme povahově rozdílní. Osobně si myslím, že šok je pro lidské tělo nezdravým jevem a jeho léčení je na dlouhé lokte.

Práce jako taková je. Jen se musí člověk snažit, dozvíte se na každém rohu. Ale jaká? Zvykli jste si na jistý standard a ve svých skoro třiceti letech máte šlapat schody od zdola, když už jste byli skoro v polovině cesty nahoru. A tak sestupujete velmi pomalu, aby ten skok nebyl příliš velký a abyste mohli dál hlásat do světa, že jste stále hodni svého postavení a že vaše momentální práce je jen o trochu horší než jste měli v Čechách, ale lépe placená a vlastně vás i naplňuje…. Lhaní si do kapsy nelze dlouze trávit, a proto nastává psychický kolaps. Nic se nedaří, váš plat stačí na týdenní nájem a drobné na jídlo, studijní výsledky jsou nulové a aktivity kolem jakbysmet. Jelikož nejsou ani žádní přátele, nemáte nikoho, kdo by naslouchal a dusíte v sobě svůj propad na dno. Už nejste ani na posledním schodě, schodiště se oddaluje a horko těžko dobíhá. Kolem sebe máte „děti“, které plánují, co s načatým večerem a vy víte, že ten váš je jistý. Oni půjdou na bowling a vy si popláčete do peřin. Jste sami s myšlenkami o smyslu života, prázdnotě a vizi žádné budoucnosti. Nemáte nic a nic se z vás stává. Nemáte už sílu o věcech přemýšlet, protože jste už unaveni tím, že musíte dokazovat, jak   se máte dobře a všechno zvládáte, protože se přeci nesnížíte a nebudete škemrat o pomoc. To by bylo zklamání, které zkrátka nepřipustíte. A tak jen tupě zíráte do zdi, ve škole do knihy, nesmějete se vtipům a čekáte na konec světa, který je bohužel předvídán až na rok 2012.

A i taková je Austrálie…