Podstatné věci, které se v nás často probouzejí až s přibývajícími léty, nás naučila rodina. Ač jsme v mládí odmlouvali a měli vlastní hlavu, musíme uznat, že maminka měla vždycky pravdu. Když nám uvařila pudink, nazdobila jej piškoty a jahodami a tvrdila, že po teplém a nevychlazeném pudinku nás bude bolet břicho, byla to pravda. A když nás tatínek okřikoval, že párek se nejí samotný ale s chlebem, přišli jsme časem na to, že i dnešní odborníci na výživu skutečně doporučují dát si jeden párek s chlebem než deset bez chleba. Ale co když jsme začali stíhat své rodiče v jejich věku, chápat jisté věci, které jsme nechápali a porovnávat jejich dosažené úspěchy se svými?
Kdyby člověk nebyl tak zbrklý, mohl by zvážit plno možností a variant svého osudu. Zbrklý člověk zbrkle jí a pak si jídlo vyčítá. Zbrklý člověk zbrkle nakupuje. Nebaví ho dlouze zkoušet šaty a boty. Jedny se mu líbí, jedny si zkusí, přihodí ještě jiné, nevyzkoušené a opouští krám, i když předem ví, že tričko bude malé a boty o trochu větší. Zbrklý člověk neváží slova a přemýšlí nahlas. Hodně a rychle pije, takže pokud s ním budete probírat něco důležitého v hospodě, můžete vsadit na nesourodý monolog volně pobíhajících myšlenek s téměř žádným vyústěním.
Bez polívky nebudou naše chuťové buňky naladěny na další chod a žaludek nastartován. Naše tělo utrpí menší šok, když mu do staženého a hladového žaludku začneme soukat houskový knedlík. Navíc sníme více knedlíků než bychom chtěli, protože žaludek je prázdný a hlad má velké oči. Odbytý začátek tedy zaručeně není příslibem dobrého konce, a tak je vždycky lepší promyslet, jak naložíme s předkrmem.
V našem případě je polévkou příprava na dalekou cestu. Našetřené peníze, sbalené věci a oblečení, zajištěné bydlení.
Našetřit peníze tam, kde na vás na každém rohu vykukuje dobré jídlo a pití s příslibem krásně stráveného večera na zahrádce, je velice těžké. Vzdát se romantických večeří v pražských podnicích, drahých obědů a českého piva je téměř nemožné, když víte, že v kapse máte stále dost na útratu. Kdy začít? Zítra nebo už dnes? Často člověk nedokáže odhodit své zvyklosti ze dne na den, jelikož si nepřipouští, že požitky mohou zapříčinit nedostatek. Ať počítám, jak počítám, stále na tom účtu něco je. Ale bude to stačit? Na letenku a vízum snad ano, ale co dál? Nájem, záloha na byt, záloha na učebnice, doprava…?
Musíte kalkulovat tolik vzorečků a pravděpodobností, abyste v předkrmu neudělali chybu a připravili ho tak, aby vás dokázal dostatečně zasytit, než se dostaví další chod. Pokud ho neosolíte nebo nedochutíte, bude neúplný a špatný jako třeba skok z odrazového můstku. Nedokonalý odraz srazí vzdálenost i sebelepšímu lyžařskému skokanovi.
Jako studenti se ve škole setkáváme se spolužáky, kteří mají polívčičku zahřátou od maminky a tatínka. „Máte zaplacené učebnice?“ „Nevím, musím se zeptat tatínka.“
Osud podle mého názoru je a vždycky zapracoval. Za osud tedy považuji i smysl života a cesty, kterými se ubíráme. Někdo se holt narodí s polévkou předem navařenou a servírovanou v tom správném okamžiku, druhý musí veškeré suroviny shánět sám a naučit se polévku uvařit od základu. Ruku na srdce, který z těch dvou má navrch.
Moji rodiče šetřili, šetří a šetřit budou, abychom se měli dobře a nešli do světa s holým zadkem. Jsou i tací rodiče, kteří mají svoji kasu, svoje peníze a vychovávají děti k práci, aby si vážily vydělaných peněz a do světa se vydaly připraveny se svými penězi, svojí kasou. V každém případě je dobré mít polévku předem nalitou a snědenou.
Se svou korunu neudržitelnou povahou začínám ale chápat, že možná existuje osudný kolotoč, který je příčinou všech navařených i nedovařených předkrmů. Pokud bych někdy nějaké děti měla, jsem si jistá, že peníze na výmysly a nesmysly si budou muset někde pořídit samy, protože já se svých nákupů nevzdám. A ony zas mohou mít povahu odlišnou, šetřivou… Jejich děti se pak tudíž budou těšit z peněz mých dětí a zálohu na učebnice v Austrálii budou ověřovat s tatínkem po telefonu.
No comments:
Post a Comment